Miniseriál
Příběh za příběhem
Po dopsání posledních řádků jsem se cítila jako královna. Měla jsem v rukou na domácí tiskárně vytištěný rukopis, který byl plný chyb, ale já s ním zacházela jako se zlatým pokladem. Ve skutečnosti jsem v rukou držela jakýsi předpoklad, náhled a soubor občas nedokončených vět a myšlenek.
Bylo mi jasné, že teď už potřebuji zpětnou vazbu, konstruktivní kritiku a pomoc. Sama bych se v příběhu utopila, takže přišel na řadu můj přítel (teď už manžel) Vašek. Seděl se mnou od rána do večera u rukopisu a pomáhal mi vytvořit verzi pro první beta čtenářky.
Upřímně nechápu, že mě neposlal do horoucích pekel (v nejlepším případě), ale v procesu tvoření knihy si mě dokonce vzal za manželku. Hádali jsme se občas za každé slovo a já hrozně špatně nesla kritiku. I tu konstruktivní. Jestli můžu někomu předat malé doporučení:
Nechte příběh uležet. Dlouho. Tak dlouho, dokud nebudete připravení ho zcela bez emocí osekat a přijmout fakt, že ještě není dokonalý.
Zpět ale k našemu plánu. V březnu 2019 jsme předali šesti beta čtenářkám vylepšenou verzi příběhu, nechali příběh znovu odpočívat a začali řešit technické záležitosti. Tisk a financování. Že si knihu vydáme sami, jsme už byli rozhodnutí. Nakladatelství jsme se po zkušenostech několika začínajících autorů ani nesnažili oslovit.
Poptávali jsme se u několika tiskáren a nejlépe se nám komunikovalo s tiskárnou HRG v Litomyšli, kde se nás vřele ujali, zasvětili do tajů tisku a po pár schůzkách jsme znali naši i jejich představu. Věděli jsme, kolik nás knihy v určitém množství budou stát. Přesunuli jsme se tak k otázce, kde na to vezmeme peníze? Natiskneme jen pár kusů a uvidíme? Vezmeme si půjčku?
Nakonec jsme se rozhodli zkusit crowdfundingovou kampaň přes portál Hithit, kdy jsme knihu nabízeli za zvýhodněnou cenu v předprodeji.
Měli jsme 45 dní na to vybrat požadovanou částku. Když se částka nevybere, peníze jdou zpět kupujícím a my se vrátíme zpět, ke stejné otázce, kde na vydání vezmeme peníze?
Mysleli jsme, že když připravíme na Hithitu kvalitní propagační stranu, přispěvatelé se jen pohrnou. Ano, prvních pár reakcí od známých přišlo. Ale bylo jich zoufale málo v poměru k celkové částce.
Já se tak obden utápěla v slzách a Vašek nabuzený dokázat, že to zvládneme, bez špetky viditelných pochybností dokola opakoval: „Nebul, pokud pro to neuděláme všechno, nebude to fungovat! Pojď, uděláme ještě tohle a tamto.“
Po svém městě jsme jako cirkusáci lepili plakáty, rozesílali letáky s žádostí o podporu, platili si reklamy a články do novin a na Facebook, psali známým i neznámým, zašli za starostou, prosili firmy a víte co?
Projekt nám nakonec skončil úspěšně a my vybrali celou požadovanou částku. I když nás to stálo mnohem víc, než jsme čekali, zadařilo se. Mohli jsme potvrdit objednávku k tisku...
Byla půlka července a my měli měsíc na to, poslat do tiskárny finální data. Aktivně jsme se totiž přihlásili na Svět knihy do Plzně, který probíhal v polovině září 2019. Už jsme si představovali, jak nám budou dychtiví čtenáři svým nadšením strhávat knihy z prodejního pultu a vnucovat za ně své peníze.
Vraťme se ale k půlce července. Měli jsme pevné datum, do kterého jsme měli poslat data do tiskárny. Nebyla ale hotová obálka ani zeditovaný text. Jen předpřipravený koncept s několikrát provedenou gramatickou korekturou, naštěstí od více šikovných lidí. Protože autorská slepota je mrcha.
I když čtete 10x jeden a ten samý text, který jste ještě sami napsali, i když kontrolujete znovu a znovu všech 50.000 slov, písmenko po písmenku a už jste si jisti, že tentokrát Vám žádná chyba neunikla, věřte, že unikla. Proto nikdy nepodceňujte externí gramatickou korekturu!
Měsíc editace knihy Hodinky bych ráda označila za náš vztahový milník. Přežili jsme spolu tento proces, přežijeme všechno. Od rána do večera. Od večera do rána. Hrabalo nám. Usínali jsme a nazpaměť opakovali naučené kapitoly. Žili jsme v příběhu víc než v reálném světě a příručka jazyka českého byla naše nejlepší kamarádka.
I když jsme si občas tvrdě prosazovali rozdílné názory, někdy k nim využívali pasivně i aktivně agresivní metody, většinou jsme se ale vezli na společné vlně tvoření, že nám celý den utekl jako mávnutím kouzelného proutku.
Vašek nafotil obálku knihy, na které se spolu držíme za ruce s hodinkami. Tady trochu odbočím.
Nejsou to totiž obyčejně hodinky. Jsou to hodinky, které jsme si vyměnili na svatbě místo prstýnků. Jako symbol společného času, který nám oficiálně začíná a také na počest naší knihy Hodinky. Vzali jsme se v dubnu onoho roku, samozřejmě z lásky, ale také proto, aby naše čtyřhranné knižní děťátko na sobě mělo stejné příjmení jako oba rodiče. ♡
Zpět ale k technikáliím. Aby se nám to děťátko narodilo včas...
Manžel upravil sazbu textu, grafiku obálky i potahu knihy, doplnil zákonem povinné údaje, zkrátka zastal veškerou činnost nakladatelství tak, aby vše bylo správně připravené k tisku. Říkám Vám, sama bych byla ztracená!
Když jsme připravené podklady odeslali vstříc svému osudu do tiskárny, mysleli jsme, že se nám uleví a trochu si odpočinem. Ale bylo to spíš naopak. Úzkostlivě jsme přemýšleli, jak bude kniha vypadat a kolik chyb jsme v ní přehlédli. Sháněli si obalové materiály na odesílání, domlouvaly podmínky přepravy, vymýšleli další cesty prodeje. Vašek mezitím vytvářel webové stránky, přihlásili jsme se na dva další knižní veletrhy a také si domluvili termín křtu našeho knižního miminka.
Přes jedno malé nedorozumění v podobě jedné tisícovky špatně vytištěných přebalů, které se podařilo včas předělat, jsme celý proces zvládli a 6. 9. 2019 jsme si z porodního sálu, vonícího papírem a inkoustem, přivezli vytištěné knihy domů.
- Jaký je střet s prvním zákazníkem?
- Jakto, že jsme začali konkurovat Vieweghovi?
- Proč jsme málem všechno vzdali?
- Kdy přišel ten zlom a začalo se nám dařit?
Pokračujte 4. dílem v miniseriálu Příběh za příběhem s názvem: Vzdáme to.
Již zítra ve vaší e-mailové schránce.
Pokud Vám unikl nějaký z předchozích dílů Příběhu za příběhem, zde si jej můžete přečíst:
